Lenka Míková, porotkyně

*1984 v Praze

V letech 2002-2008 studovala architekturu na FA ČVUT v Praze, nejvíc ji ovlivnil ateliér I.Kroupy a R. Kolaříka. Zásadní pro ni byl zhruba rok a půl života v Paříži, nejdřív během roční studijní stáže na ENSA Paris Val de Seine (2006-2007) a po dokončení studií v rámci pracovního stipendia (2008-2009). Pracovní zkušenosti sbírala během studia a po něm v různých ateliérech v Praze a Paříži a externí prací pro kanadského developera. V roce 2009 je jednou ze šesti zakladatelů spolku Collaborative Collective, vznikají návrhy pro první Městské zásahy v Praze. V roce 2010 se spolu se třemi kolegy odtrhuje a zakládají ateliér Edit! architekti, kde se podílí mj. na projektu Plechárna Černý Most, stánky pro Zelené trhy, návrhu bytového domu K57 do Berlína nebo rekonstrukci papírnictví v Českých Budějovicích. V roce 2014 odchází a pracuje dál pod vlastním jménem, na určité projekty se ráda volně sdružuje. Zaměřuje se na menší měřítko, nejvíc rekonstrukce, interiéry a instalace. Od roku 2014 se snaží o doktorské studium na UMPRUM pod vedením E.Eisler.

 

 

 

Pohled na OD

 

Pozvání do poroty OD jsem brala jako výzvu a příležitost vrátit se na svojí alma mater, upravit si na ni s odstupem názor a poznat i samotnou budovu školy, kterou jsem jako student už nezažila. Příležitost se potvrzuje – v budově strávíme v podstatě 2x 12 hodin nonstop, což je poměrně jedinečný zážitek sám o sobě, i tak se v ní pořád trochu ztrácím. Na mysl se mi dere otázka, jestli je ta určitá ztuhlost budovy jen dojmem návštěvníka. Do jaké míry dává studentům prostor a chuť trávit zde čas i mimo samotnou výuku (což bývalé budově tak naléhavě chybělo), jak moc jsou prosklené „výlohy“ ateliérů pozvánkou a jestli opravdu nějak pomohly odbourat vzájemnou uzavřenost ateliérů… Na tyto úvahy ale vlastně není moc čas, protože těch 2x 12hodin věnujeme především intenzivnímu soustředění na vystavené práce a diskuzím nad nimi. Ty jsou rozhodně obohacující a přijde mi zajímavé, jak se na názoru dokážeme docela rychle a přirozeně shodnout.

Při snaze o obecnější zhodnocení si uvědomuju určité rozdíly od „mojí“ doby před deseti lety, víc je ale zjevná určitá podobnost. Pořád trvá výrazná rozdílnost v úrovni ateliérů, pořád se najdou ateliéry propastně nízko. To škole zbytečně kazí reputaci.

O to víc zřetelně pak vystupuje těch několik nejlepších nominovaných ateliérů i pár dalších. Návštěva tam je potěšením, srší z nich energie a zaujetí, chuť zkoušet a zkoumat a hrát si. Někdy to studentům až skoro závidím. Připomíná mi to taky, jak se dá studium architektury užít a kolik různých cest a způsobů se nabízí. A vlastně i to pak vede porotu k závěru neudělovat jen jednu cenu ateliéru ani projektu. Vybírat jen jeden příklad kvality by bylo ochuzením. Vnímáme cenu hlavně jako pozitivní inspiraci a té nehrozí být příliš..

Byl to pro mě výjmečný zážitek a chci za něj poděkovat porotě, studentům – pečujícím průvodcům i celému SPA.
EN:

I took the invitation to jury Olověný Dušan competition as a challenge and opportunity to come back to my alma mater, reevaluate my views at it after taking some distance and take a look at the new building that I never got to experience as a student here.

We spent 2×12 hours at the school which is kind of remarkable experience. It made me think of several aspects. Is it the stiffness of the building just impression of a visitor? How much space and willingness does it give the students to want to spent time here outside of the class hours?  How much the glass vitrages help to prevent the disclosure of studio classes?…There was actually not much time for these thoughts because during our time here we were intensively focused on the exhibited work. All the projects were very enriching and I find interesting that all the jurors could pretty easily and naturally agree on everything.

Trying to come up with a general evaluation we agreed on still seeing big differences between the studio levels which unnecessarily ruin good reputation of the school.  

The good studios tremendously stick out. Visiting them is joy, there is energy and craving for playing and discovering. Sometimes I get even jealous. It also shows all the approaches there are in architecture. This aspect actually led to our decision not choosing a winner. Picking only one quality example would be impoverishment. We see Olověný Dušan award mainly as a positive inspiration and there is never enough of that.

It was a spectacular experience and I want to thank the jurors, students, tour guides and the entire Architecture Student’s Association.