Barbora Šimonová, porotce
BARBORA ŠIMONOVÁ
*1982
V roce 2006 vystudovala Fakultu architektury Vysokého učení technického v Brně.
V letech 2009–2015 studovala na Akademii výtvarných umění v Praze, nejprve ve Škole architektury Emila Přikryla,
poté v Ateliéru nových médií Anny Daučíkové. V rámci studií absolvovala stáže na Universidad Politécnica de Valencia
a Universidade do Estado do Rio de Janeiro. Nejdéle pracovala v Ateliéru Brno a v Centre for Central European
Architecture. Externě spolupracuje s vysokou školou architektury ARCHIP,
kde byla dříve asistentkou ve studiu Palaščák – Šimonová. Ve své vlastní tvorbě se zaměřuje
na téma manipulativních strategií v médiích a mezilidských vztazích. Společně s Markétou Mráčkovou
založily kulturní družstvo cosa.cz, kromě architektury se věnují knihám, videodokumentům o architektuře 80. let,
družstevnictví, uměleckým projektům a architektonickému rapu. K jejich oblíbeným realizacím patří kniha
Legenda o sídlišti a rekonstrukce tribuny v Olomouci – Řepčíně (BŠ společně s Petrou Gajdovou),
která postoupila mezi nominace Ceny Rudolfa Eitelbergera 2017.
POHLED POROTCE:
V době mých studií na brněnské fakultě jsme obdivovali Rema Koolhaase a naší hlavní starostí
byla myšlenka návrhu – koncept. Jakej máš koncept? Byla nejčastější otázka mezi studenty.
Velmi nás zajímalo, čí koncept bude nejlépe hodnocen učiteli, kteří se logicky zajímali spíše
o urbanistické začlenění, dispozice, fungování domu, řemeslo, detail (veřejný prostor až později).
Okamžik, kdy jsem začala chápat navrhování jako něco osobního ve smyslu na vlastní zodpovědnost,
nastal až mnohem později.
Jako hlavní změnu od doby svých studií sleduji viditelný posun k celkové „profesionalizaci“ práce.
Bohužel v některých ateliérech se zdá, že cíl této profesionalizace leží na Olympu soudobé developerské scény.
Návrhy zahalené v lákavém vizuálu nemají mnohdy obsah, ideu ani kvalitní (dispoziční) zpracování.
Dobrým signálem je naopak obdivuhodné množství práce odvedené studenty v ateliérech a také evidentní zájem
studentů o zadaná témata, k čemuž musí vést dobrá práce, motivace a rovnocenný přístup ze strany vedoucích ateliérů.
Ve škole, kde si studenti formují základní pohled na to, jak dělat architekturu a co to vlastně znamená,
by bylo potřeba mít pestré množství velmi chytrých (a dobře placených) pedagogů, nejlépe s velmi
odlišnými názory na věc. Širší rozptyl ideového směřování ateliérů by jistě přinesl více zadání, u kterých by bylo nutné
usilovněji přemýšlet a na nichž by se studenti mohli naučit více než při opakování úloh vycházejících ze současné praxe.
Osobně se domnívám, že by učitelé mohli zadávat úlohy a témata, o nichž si myslí, že by se měly řešit – raději než
prověřovat úlohy, které jsou aktuální pro jejich vlastní praxi. Z procházky po ateliérech by se tak snadno mohla stát
prohlídka výstavy Vývoj výstavby posledních let.
Na práci vedoucích ateliérů jsme s porotci ocenili aktuálnost zadání, snahu komplexně vyčerpat společnou prací
možné odpovědi na jedno téma či místo, prosociální přesah a vedení studentů k samostatným rozhodnutím.
Vnímali jsme, jak se práce rozpadne, když je zadáno příliš mnoho různých zadání. Jedno společné zadání v tomto
ohledu funguje mnohem lépe.
Na pracích studentů jsme s porotci ocenili chytrost, zaujetí, množství odvedené práce, chuť transformovat
a svébytně využít podněty zadání. Rádi bychom častěji viděli jistou novost či neotřelost.
Samozřejmostí se snad v budoucnu stanou dobré a funkční dispozice.
Škola je přípravou na výkon povolání architekta/-ky, ale také přípravou na obranu proti ztrátě smyslu
z výkonu této profese v současné době. Nastoupit vlastní program je stejně důležité
jako dnes oblíbené „umíme všechno“.
Jako porota jsme se snažili hodnotit práce poctivě, ale náš pohled bude vždy povrchní – dvoudenní.
Jsem si jistá, že studenti i učitelé mají sami dobrý přehled o tom, kdo a jak ve škole pracuje.
Zpětná vazba, aby fungovala, se nejen poskytuje, ale i přijímá.
ENG:
View of juror Barbora Šimonová
During my studies at Brno’s faculty, I admired Rem Koolhaas. In this time our main worry was an idea of our design – the concept.
„What is your concept?“ That was the most common question among the students. We were only interested in whose concept would be
preferred by teachers. The moment when I started to understand the designing as a process of personal sense and self-responsibility
came much later. As one of the biggest changes since my studies is the visible development of work professionalization.
Unfortunately, in some studio classes, this aim is lost. Projects with good visualizations are often missing content, idea,
and solution of dispositions. On the other hand, a good signal is a great amount of work in studios and their interests in given topics
that shows motivation and balanced mindset of teachers.
It is needed to have a various amount of intelligent teachers with a different point of views in a school where students create their basic
architectural knowledge. Therefore wider ideological diffusion of studio classes would bring a wider range of tasks.
Personally, I feel like teachers with their students should approach tasks that should be solved rather than deal with projects that are
present in their profession. Jurors appreciated current tasks, aspirations for the complexity of answers to one topic or place and students
own decisions. We agreed that once there are too many class topics the work is pulled apart. One common topic in one class works much
better.
We tried to review all projects fairly but our insight will always be external. I am sure that students and teachers know better
how is the work done.