Jan Šépka, porotce

*1969

V roce 1995 vystudoval FA ČVUT a o dva roky později dokončil Školu architektury AVU. V roce 1994 inicioval spolu s Michalem Kuzemenským spolek Nová česká práce.  V letech 1998-2009 je společníkem ateliéru HŠH architekti. Poté založil vlastní kancelář Šépka architekti : www.sepka-architekti.cz.  V letech 2004 -2014 působí jako pedagog na Fakultě architektury ČVUT v Praze. V letech 2014 – 2016 byl vedoucím Kanceláře projektů a soutěží na IPR v Praze a od roku 2014 vede ateliér A1 na UMPRUM, kde byl v roce 2015 jmenován docentem pro obor Architektura. V roce 2006 byl editorem ročenky Česká architektura a v roce 2015 vydal knihu „Jak se dělá město“ Řada projektů, na kterých se podílel, získala ocenění v ČR i v zahraničí. K nejznámějším patří úpravy Horního náměstí v Olomouci, úpravy Jiřského náměstí na Pražském hradě, Arcidiecézní muzeum v Olomouci, vila v Berouně, vila Hermína, úpravy zámeckého návrší v Litomyšli, návrh národní knihovny v Praze, Pokoj v krajině v Modravě, Dům v sadu nebo instalace Vnímání v Českých Budějovicích

 

 

Dva dny procházíme školou, postupně jeden ateliér za druhým, a pozorně prohlížíme všechny vystavené projekty. První den večer, po úplné obhlídce, pociťuji nejen já, ale zřejmě všichni porotci, velkou únavu. Druhý den pokračujeme jen nad vybranými ateliéry a projekty, které nás zaujaly. Chceme si je ještě jednou více prostudovat a také společně prodiskutovat. Čteme zprávy, debatujeme, přemýšlíme o nastavení témat i priorit v jednotlivých ateliérech. I když po dvou dnech musíme vstřebat téměř 1000 projektů, jsem za to vděčný, jelikož za 10 let mého působení na škole jsem si nikdy nenašel tolik času, abych všechny vystavené projekty takto pečlivě prošel. Shodujeme se, že způsob práce v 5 ateliérech na nás působí přesvědčivě. Ateliéry Císler, Kraus & Čančík, Kuzemenský & Synek, Novotný & Koňata & Zmek a Redčenkov & Danda mají své vidění architektury, které je dobře patrné na výsledcích ve škole. Každý ateliér má zřejmou koncepci zadání tématu i způsob instalace. Ze studentských prací je vidět nasazení a zapálení jak pro vlastní projekt, tak i pro celý ateliér. Porota debatuje a neví si rady s tím, komu udělit jen jediného Olověného Dušana jak v kategorii ateliér, tak v kategorii projekt. Nechceme dělat ze studentské
soutěže paralelu na superstar a klademe si otázku, zda je vůbec v architektuře možné posuzovat mezi sebou stejně kvalitní přístupy architektů nebo porovnávat návrh bytového domu s novostavbou vysoké školy, když víme, že každý je ve své kategorii výborný. Co s tím? Naše rozhodnutí v závěru večera není alibistické, nejedná se o to, že jsme se nedokázali rozhodnout komu cenu udělit. Nechceme ale udělit jen jednu cenu ani za ateliér, ani za projekt. Proto i doporučení nebo otázka pro další roky fungování Olověného Dušana. Porota se jednomyslně  hoduje na tom, že je důležité přemýšlet nad způsobem práce ve škole v rovině, která nebude vytvářet top ten hodnocení, ale ukáže tu nejvyšší kvalitu celé školy. Proto tedy udělujeme pět rovnocenných cen poroty pěti ateliérům a čtyři rovnocenné ceny poroty čtyřem projektům. Jsou stejně dobří a neporovnatelní. Již řadu let není žádným tajemstvím, že vysokou kvalitu představuje vždy jen několik ateliérů, a to díky vlastnímu nasazení a zapálení pro věc samotnou. S tím souvisí i odvrácená strana prezentovaných výsledků školních ateliérů. Možnost absolvovat FA ČVUT a nepotkat při tom vůbec architekturu je bohužel vidět na několika ateliérech i na některých vystavených projektech. Obecně platí, že to nejslabší, co je ještě škola schopna pustit, je její kvalita. Bylo by tedy dobré, kdyby se po 27 letech porevolučního fungování vedení školy pokusilo tuto spodní laťku nějak nastavit.

 

 

EN:

 

We walked around the school for two days, from one studio class to another, and we carefully observed

all the exhibited projects. The first night, after a day of clasiffication, I felt worn-out and all of the other

jurors felt the same.

The second day, we continued classifaing only the chosen project that we liked on the first day. The

jurors and I wanted to spend more time looking into them and discuss the content more. We read all of

the student‘s text and thought of the topics and priorities of each studio classes. Even though we had to

go through almost a thousand projects, I felt very thankful. During the 10 years of my teaching

experience, I never found this much time to study a scholar’s work.

We came to a conclusion that the work in 5 studios made an impression on us. Studios Císler, Kraus

& Čančík, Kuzemenský &  Synek, Novotný & Koňata & Zmek a Redčenkov &

Danda had a great lookout on architecture that could be very well seen in their semestral work. Each

studio had clear concept and clean presentation. The student’s work displayed hard work and

dedication not just for their own work but for the entire class.

The jury couldn’t decide what studio and student should receive the Olověný Dušan award. We didn’t

want to make parallel between student competition and Britan’s got talent. We were not sure if it was

possible to compare the same quality architectural mindset or set side by side project of the apartment

building with new university facilities when they were both perfect in their categories.

Our decision wasn’t overcautious. It wasn’t because we couldn’t decide who deserves the prize but

because we didn’t want to honor just one studio class and one student. Therefore the jury agreed that it

was more important for the school to think about the ways of how not to create top ratings but showed

the quality of entire faculty. For that reason, we decided to give five equal awards to the earlier

mentioned studio classes and four equal awards to the student projects. There were all at the same

lever and incomparable.

It’s not a secret that for many years, there is only a few good quality studios and that’s because of the

hard dedication of students and their teachers. With that said there is several studios that sadly don’t

meet the same quality. Generally, the weakest projects usually show the quality of the school. It would

be great if the school tried to raise the bar after 27 years of post-revolution functioning.